ENTARTETE KUNST? Milan Kozelka

Znám dosavadní dílo Petera Fusse a proto jsem do pražské galerie NoD spěchal s velkým očekáváním. Zároveň jsem tušil, že bude malér.

Byl. Peter Fuss vnesl do stereotypního vnímání židovství, izraelství a holocaustové minulosti nový a znejisťující prvek – analogii a provokativní výzvu k diskusi. Analogie stoprocentně zabrala, diskuse se nekonala. Fuss nezpochybňuje holocaust, neproklamuje antisemitismus, nikomu se lacině nevysmívá. Podsouvat mu tyto záměry není férové. Obrací kartu, poukazuje na nevyvážený poměr sil a bez servítků pojmenovává současnou situaci. Nepoužívá k tomu archivní dobové snímky, ale symbolicky „předefinované“ záběry z filmů Pianista a Schindlerův seznam. Esesáci nemají na rukávech hákové kříže ale šesticípé hvězdy. Je zřejmé, kdo je kdo – z obětí se stávají vrazi, z adorovaných mučedníků zločinci. Absurditu situací umocňuje fakt, že esesáci na snímcích nejsou esesáky a Židé nejsou Židy – jsou to herci a komparsisté. Fussův fotokolážový komentář k ozbrojeným střetům mezi Izraelem a Palestinci je naprosto zřejmý.

Koho to uráží? Ty, kteří prošli koncentráčnickým peklem, nebo ty, kteří mají v současnosti špatné svědomí? Ti první – až na vyjímky – už nežijí, zbývají ti druzí. Ti, kteří skrze tradiční víru a současné mocenské ambice vytvářejí falešnou a nebezpečnou ideologii a často používají holocaust jako argument, kterým znevažují nejen sami sebe, ale i osvětimské mrtvé. Argument, kterým nelze maskovat a ospravedlnit jejich genocídu jiného národa.

Soudobé umění není pouhou kosmeticko-dekorativní discíplínou, ale čím dál víc a čím dál důrazněji apelem. Buší na kovová vrata a podrývá shnilé kmeny. Stává se křikem bezbranných, řevem postižených, alarmem soudných. Burcuje napříč politickými, národnostními a náboženskými spektry. Činí tak prostředky veskrze nekorektními, pobuřujícími a nikoho a nic nešetřícími. Neomezuje se pouze na galerie, jeho působištěm je celý veřejný prostor i s přilehlými neveřejnými kuloáry. Současné politické (ve všech aspektech angažované) umění je útočné, nekompromisní a drze zesměšňující. Samozřejmě je nepohodlné a oficiálními šíbry nenáviděné. Jenže kdyby takové nebylo, ztratilo by smysl a vnitřní opodstatnění. Bylo by vyprázdněnou estetikou a galerijním kýčem.

V minulém režimu jsem se zúčastnil několika neoficiálních výstav, které byly zdevastovány státní policií a skončily krátce po svém zahájení. V režimu dnešním jsem nepředpokládal, že se něco takového bude opakovat. Mýlil jsem se. Na vernisáž Petera Fusse v galerii NoD vtrhlo komando rozzuřených sionistů (členů pražské Židovské obce), kteří jeho fotoplátna rvali ze zdí a decimovali. Neunesli pohled do nastaveného zrcadla. Nejzběsileji si počínal izraelský rabín Michael Dushinsky. Asistoval mu při tom rabijácký hromotluk se psem a velmi zle se mračící kyprá blondýna. Padala nařčení z antisemitismu, termíny jako „polský svině“, „zasraný český intelektuálové“ a „my jsme trpěli, ne vy“. Sionistické komando se chovalo nadřazeně a bez nadsázky fašisiticky – zvrhlé umění je nutné sprovodit ze světa, nejlépe i s jeho autorem… To, že se výstava uskutečnila v objektu vlastněném Židovskou obcí, nic nemění na faktu, že postup k jejímu zamezení měl být jiný. Nacionalistická a velkopanská agresivita je zrůdným jevem, který nelze tolerovat a obhajovat.

Je jasné, že politické umění do podobných prostor nepatří a musí si hledat jiný – opravdu nezávislý – azyl. Nejen galerie NoD, ale i nábřežní ArtWall Gallery jsou toho přesvědčivým důkazem. Nezávislé umění musí být nezávislé do té míry, že ze zásady odmítne veškeré granty, dotace a ceny. Jeho ostrost se jimi otupuje a umění samo se vystavuje nebezpečí korupce.
Pojďme však dále: ptám se – kdo je semita, kdo nesemita a kdo antisemita? Historické prameny říkají, že aškenázští Židé vzešli z turecko-tatarského (turecko-finského, turecko-mongolského – v tomto bodě jsou prameny nejednotné) národa Chazarů, který sídlil v oblastech mezi Kaspickým, Azovským a Černým mořem a k judaismu konvertoval v rozmezí 7. a 10. století (za vlád Khagana Bulaha a Obadiaha). Pod tlakem pokřesťanštělých Rusů se zjudaizovaní Chazaři rozptýlili do východní a střední Evropy a do Německa (hebrejské označení Německa je Aškenáz). Zbytky Chazarů žijících na Ukrajině byly v 16. století vyhnány na Západ záporožskými kozáky. Nejsem historik, proto se jistě můžu mýlit v detailech. Aškenázští Židé tedy nejsou autentickými semity. Těmi jsou Židé sefardští, kteří ve středověku sídlili ve Španělsku (biblické označení Španělska je Sefarad). Převážné procento obyvatel dnešního státu Izrael tvoří aškenázští Židé. Mezi středovýchodní semitská etnika jsou etnografy a antropology řazeni i Palestinci, tedy palestinští Arabové (pojmenování Palestinci se začalo používat až v 60. letech 20. století).
Nabízí se tedy pro mnohé nepříjemná, ale logická otázka – nejsou největšími antisemity současnosti sionističtí extrémisté samotní?...

Není možné vyjádřit se ke kontroverzní tvorbě Petera Fusse a zároveň (nebo dokonce záměrně) ignorovat okolnosti jejího vzniku. Peter Fuss je vzácným typem umělce, který to má a bude mít těžké v každém autoritativním režimu. Přejme si takových autorů více, především v této zemi, zaplevelené beznázorovostí a submisívním švejkovstvím.
Čím si vysvětlit, že se k Fussově výstavě více či méně vyjadřují různí novináři, publicisté a funkcionáři Židovské obce a naopak zarytě mlčí výtvarní teoretici, kritici a renomovaní kurátoři? Bojí se píchnout do vosího hnízda? Nebo to lze chápat tak, že mlčení je souhlas?
Tento článek měl v kratší verzi vyjít v Lidových novinách, ale „po velice bouřlivé diskusi jsme se rozhodli text nepublikovat. Věřte, že podobně vášnivou debatu jsem v redakci dlouho nezažil.“ (píše v e-mailu redaktor LN Martin Zvěřina). Česká mediální cenzura pracuje se strojovou pravidelností a ochotně asistuje při utahování šroubů. Z toho logicky vyplývá, že za ohrožení a systematickou demontáž demokracie v této zemi nejsou odpovědní pouze zkorumpovaní politici, ale stejnou (ne-li větší) mírou i redaktoři sdělovacích prostředků. Proč se z českých novinářů stali arogantní nabobové, zbabělci a poslušní poskoci? Možná nechtějí rozdmýchávat vášně, možná se striktně řídí kýmsi stanovenými pravidly. Nebo je jim zachování vlastního dobrého bydla bližší než nekompromisní potírání mocenských excesů. Přísloveční hlídací psi demokracie se změnili v bezzubé pudly, vděčně se lísající za nadstandardní porci umělé výživy.
Jak jim je při pohledu do zrcadla?...

Milan Kozelka