strictly critical: 2011

Liberec /ROZHOVOR/ - Umělecké a aktivistické sdružení Guma Guar, se 1. června představilo v liberecké Galerii 3x3. Přestože nebylo do poslední chvíle jasné, co bude námětem jejich uměleckého počinu, několik témat se vyloženě nabízelo.

A Guma Guar nezklamali, alespoň ty, kteří stále ještě hledají odpovědi na otázky. Guma Guar si celkem pochopitelně vzali na mušku proslulou společnost Syner. Jejich prezentace nesoucí název SYNERgie obchodu a politiky byla v Liberci vystavena jeden pouhý den a vyvolala vášnivé reakce, především ze strany jmenované společnosti.

Celá situace je v současné době stále živá. Liberecké divadlo, které není v žádném případě odpovědné za tuto uměleckou akci, se dostalo do nezávidění hodné situace, protože společnost Syner je jeho významným sponzorem.

Zapomeňte na ukřičené studentíky

Ale něco podobného se dalo čekat. Guma Guar jsou ve svých kritikách programově radikální a mnoho jejich minulých akcí vzbudilo vášnivé reakce. Následující rozhovor považuji za potvrzení faktu, že členové skupiny nejsou jen ukřičenými studentíky. Jednoduše říkají co si myslí a ať se to může zdát jakékoli, jejich prezentace je formou umění. Je také jedním z mála veřejných vystoupení, která reagují na dlouholetý stav v Liberci. Je hlasem, který nezaznívá často, a o to víc je slyšet.

Jak vnímáte, s odstupem času, svou prezentaci v liberecké galerii 3x3?
Zatím to je pořád událost dost nedávná a už v tuto chvíli je pozitivní, že celá událost ihned získala publicitu, což bylo naším cílem. Korupce a mafiánské praktiky skrývající se v „synergii“ byznysu a politiky obyvatelé Liberce nedokáží řešit, a tak na ně raději i přes jejich naprosto netolerovatelnou zrůdnost zapomínají.

Synergie je kontroverzní téma

Tiskový mluvčí Syneru Ondřej Paclt v reakci na vaši prezentaci uvedl, že šíříte lži a účelově se snažíte pošpinit dobré jméno společnosti. Je tomu skutečně tak?
Syner se pochopitelně snaží za každou cenu nadále vytvářet iluzi bezproblémové firmy. Činí tak pomocí tisku, jehož vydávání sám sobě financuje, a nahodilým populistickým sponzoringem se ve městě snaží získat přízeň obyvatel. Sami se tedy snaží pravdu zakrýt snůškou lží. Nezbývá tedy, než na její nekalou činnost neustále a donekonečna kriticky poukazovat. Ta firma je tak velká, že de facto řídí rozvoj celého krajského města. Existuje mnoho důkazů o tom, že má přímo na liberecké radnici své lidi, tedy lidi na Syner různě pokoutně napojené. Bohužel podobné věci se dějí i v Praze, ale tam podobně velkých dinosaurů účinkuje mnohem více a ve velkém městě se dopad páchání jednotlivých firem vzájemně stírá. V Liberci Syner velmi vyčnívá, neboť má prakticky monopol na veškeré městské zakázky. Jsme přesvědčeni, že Syner správně město naplánovat rozhodně neumí. Je to ještě daleko horší – ta firma dokonce umí to město zcela zničit a zneužívá ten nejcennější městský prostor k investicím, které nejsou trvale udržitelné a pro město a jeho obyvatele jsou zcela zhoubné. Obří obchodní centra, navíc plytké architektury, do samotného historického jádra relativně malého Liberce opravdu nepatří, tím spíše ne v tom počtu, v jakém se tam nachází.

Proč byla vaše práce vystavena pouze v den vernisáže?
Nebylo nutné, aby výstava trvala déle.

Situace, kdy autor vysloví svůj názor, byť kontroverzní, a díky němu se dostává do pozice „toho špatného“, je poněkud tristní, nemyslíte?
Záleží samozřejmě na tom, kdo nás za ty špatné považuje.

Občanský život v simulohře

Pamatuji si, když jsem jako malý kluk pochopil, že některé věci jsou jasné i přesto, že je budeme do nekonečna popírat. Presumpce neviny je samozřejmou součástí zákonných norem. Jak vnímáte stav, kdy očividné nekalosti musíme „skousnout“ jednoduše proto, že není v našich silách, natož v silách umělce, pátrat po důkazech?
Problémem je, že zkorumpovaná často bývá i samotná justice. Ten, kdo má peníze, koupí si i vlastní bezúhonnost. Orgány, které se tváří jakože zaštiťují právní demokratický stát, jsou ve skutečnosti dost často jen nějaké kulisy, jakási simulakra, která nám dávají pocit, že v tom právním demokratickém státě skutečně žijeme. Ve skutečnosti jsou však jen bezobsažnou a účelovou iluzí sloužící jako mocenský nástroj k pacifikaci prostého lidu.

Osobně vnímám váš projekt reagující na libereckou synergii, jako kritiku obecných problémů a praktik velkých společností v České republice. Jak se vyrovnáváte s faktem, že praktiky, které kritizujete, jsou dnes téměř legitimní součástí strategií českých firem a politiků?
S tím se dost dobře nedá vyrovnat. Angažované umění je tedy pravděpodobně i způsob, jak se vyrovnat s osobní rovinou celého problému – určitá strategie, která člověku pomáhá, aby se z toho všeho nezbláznil. Naakumulovaný hněv je potřeba občas někde ventilovat. Možná trochu chceme lidi inspirovat k tomu, aby i oni začali něco dělat a nestarali se jen o svůj blahobyt, ze kterého jim za stávající situace beztak brzo téměř nic nezbude. Občanská společnost je pořád v Česku ve vývojovém stádiu batolete, přitom je zcela zásadní, aby se podílela na spoluvytváření veškerých politik, a to nejen jednou za čtyři roky u voleb. To docela určitě nestačí.

Odbarvená totalita po dvaceti letech

Souhlasíte s tvrzením, že fungování nebo nefungování veřejných věcí, potažmo fungování nebo nefungování vlády konkrétního státu je přesným obrazem stavu celé společnosti?
Tak to do značné míry platí. Fakt, že došlo k takovému propojení byznysu a politiky, je dáno značnou pasivitou veřejnosti, která si ještě z dob minulého režimu zvykla, že za ní rozhoduje někdo jiný. Problém postkomunistických zemí je v tomto dost specifický a korupce a mafiánské praktiky se zejména na úrovni komunální politiky začaly velice rychle zakořeňovat již pár měsíců po revoluci, kdy politici fungovali v legislativním vakuu, navíc v prostředí, které se neuvěřitelně rychle transformovalo. V podmínkách, kdy se privatizace společností linula jako magická mantra, vrazila do země vlna zahraničních investorů a málokterý politik odolal možnosti se ze dne na den obohatit. Aby jim taková činnost procházela, tak samozřejmě museli prostředí upravit tak, aby ve všech oblastech veřejné správy měli své lidi, nebo minimálně lidi loajální, a taky aby do jejich fungování co nejméně zasahovala veřejnost. Páky na to měli. Po dvaceti letech vidíme výsledek takových praktik. Je to de facto totalita odbarvená na modro.

Žijme svobodně a bez přetvářky!

O čem podle vás tento stav vypovídá, kdo jsou Češi? Je to ještě vůbec národ, nebo jsme jen rozhádanou „bandičkou“, kterou ovládají lapkové a zloději?
Na to, co jsme za národ, se raději neptejte. Nemáme rádi slovo národ, zavání nacionalismem, nacismem… Kdo jsou Češi, je asi úplně jedno. Jsme v první řadě lidské bytosti, které by se měly naučit žít svobodně, bez přetvářky, žít skutečné neodcizené životy, které nejsou zaprodané jen otrocké práci a konzumu. Je otázkou, do jaké míry to lidé u nás dovedou. Zatím ještě příliš ne. Ale oni to dost dobře lidé nedovedou ani v jiných zemích. To, jak to kdo má v té které zemi zařízené, je vždy z velké části výsledkem určité historické zkušenosti. Jestliže v Dánsku mají dobré zkušenosti se sociálním státem, tak ho tam mají i nadále. Jestliže se v Jižní Americe všichni spálili invazí neoliberálního kapitalismu, je jasné, že už tam nic takového nechtějí.

Pokud u nás ještě pořád lidé s hrůzou vzpomínají na období socialistické totality a nedokážou se ve svých myšlenkových pochodech překlenout přes hranice bipolárního vnímání světa rozděleného na ten kapitalistický a socialistický, tak je vcelku pochopitelné, že se odstrašující historické zkušenosti vehementně brání. Ti u moci se naučili tohoto strachu zneužívat a pomocí něj společností manipulovat a lidi obracet proti sobě. Rozhádaná společnost dává prostor tomu, aby ke spoustě neplech nepozorovaně docházelo i přímo pod svícnem… A lapkové a zloději, ti ovládají v tuto chvíli úplně celý svět. Každý kdo nějakým způsobem podporuje nebo přímo propaguje a šíří globální, ničím neregulovaný kapitalismus, je lapka a zloděj. Zlodějina je samotnou podstatou kapitalismu.

Těžko předvídat, kdy toho bude dost

Myslím, že jsme dospěli do stavu, kdy se začíná vyhrocovat střed mezi generací 60. letech 20. století, která je v současné době u moci, a tou mladou, kterou by bylo možné při troše vůle označit za svobodnou. Jak tuto situaci vnímáte, nenacházíme se v nebezpečné situaci?
V nebezpečné situaci se nacházíme, o tom není pochyb. Ten střet se pravděpodobně ještě hodně vyhrotí. Lidé narození v 60. letech z přechodu Česka k tržnímu hospodářství hodně vytěžili. V 90. letech tu byla bezprecedentní příležitost snad úplně pro všechno – pokud člověk nezaspal dobu, mohlo být báječné začít podnikat. Nic tu nebylo a spoustu toho šlo ukrást. Podle toho také vypadá naše současná „elitní společenská vrstva“ – jsou to lidé, kteří ke svým penězům přišli v období transformace a nemuseli na to ani být nijak zvlášť chytří, vzdělaní nebo vychovaní. Ti pak vštěpovali svým dětem, že musí být jednou tak úspěšní jako oni a že si svého úspěchu musí sami dosáhnout vlastní pílí. Trošku přitom opomněli, že dnešní mladá generace se nachází v diametrálně odlišném kontextu, ve kterém nejen není snadné začít s něčím podnikat nebo najít slušnou práci, ale pro mladé je kupř. nedostupné pořídit si vlastní bydlení a uživit rodinu.

Hodně lidí sundá klapky z očí, až když se s realitou střetnou tváří v tvář. Kromě toho ta mladá generace vůbec není svobodná. To, že už třeba nezažila minulý režim, vůbec nic neznamená. Nachází se v zcela jiné dimenzi nesvobody. Je to nesvoboda, kterou určuje trh a trhem ovládaná společnost. Fakt, že aby přežili a mohli přitom mít střechu nad hlavou, vyžaduje, že se musí uvrtat do propletené sítě systému, ze které už pak lze jen velmi nesnadno vyváznout. Odmalička je jim vštěpováno, že alfou a omegou jejich životů je najít si dobré zaměstnání, ve kterém pak budou svou pracovní sílu levně prodávat svým nadřízeným až do konce života. Svou odcizenou otrockou práci si budou navíc hýčkat, neboť bez ní nezaplatí hypotéku, důchodové spoření, pojištění, a teď snad ještě možná i školné. Navíc placené univerzity budou samy o sobě jen jakýmisi výcvikovými tábory, kde si firmy už rovnou budou cvičit svou budoucí pracovní sílu. A indoktrinace totalitním kapitalismem bude pokračovat.

Kromě toho se budou zvyšovat řady nezaměstnaných, které slouží jako disponibilní pracovní síla a zároveň i jako odstrašující příklad pro ostatní pracující, jejichž mzdu tak bude snazší udržovat jen na nejnutnějším minimu. Těžko předvídat, kdy toho ti mladí začnou mít plné zuby a řeknou „dost“. Zatím ten moment nenastal – zatím je tato „svobodná“ mládež ještě pořád příliš mladá na to, aby pochopila nesamozřejmost svého vlastního blahobytu mimo hnízdečko svých „transformací obohacených“ rodičů…

Je třeba kriticky dešifrovat realitu

A má tento stav vůbec nějaké řešení? Přeci jen ti mladí nadšení, kteří možná dnes vstupují do politiky nebo na důležité strategické posty, se musí zákonitě dostat do střetu s pokrouceně fungující realitou, která je změní nebo vypudí...
Řešením je jedině osvěta. Vytvářet alternativní zdroje informaci, nutit lidi přemýšlet o sobě a systému, v rámci kterých fungují. Naučit lidi kriticky dešifrovat realitu a vymezovat se vůči ní. Tuto osvětu bohužel mladým nedává škola, ani veřejnoprávní média, která ani dnes nejsou svobodná a slouží mocenským účelům. Osvěta se musí lidem podsouvat jinak. Ať už skrze politicky angažované umění, nebo jiné druhy aktivismu a neziskové činnosti. Tímto způsobem je potřeba mobilizovat nejen mladé, ale celkově celou naší občanskou společnost, která nutně musí přestat být pasivní. Měla by se naučit pořádně demonstrovat a v případě potřeby být patřičně radikální.

Obávám se, že u nás lidé začnou být opravdu naštvaní teprve, až když jim začne pořádně téct do bot. Až nebudou mít pořádně co jíst a čím topit, až když společenská deprivace vyžene do ulic tolik bezdomovců a gangů, že se bude každý bát chodit ven… teprve pak se možná lidé v této zemi skutečně vzbouří. To už ale může být pozdě. Je možné, že se můžeme těšit na období temna ne nepodobné středověku. Lidé mají tendenci vše svalovat na korupci, jenomže na vině je samotný kapitalismus. Ale jak říká Mark Fisher, pro lidi je jednodušší si představit konec světa než-li konec kapitalismu. Ten ale právě dosáhl svého vrcholu, po kterém obvykle následuje pád. Jako za Říše římské.

Pokud se kapitalismus podaří udržet v chodu, pak to bude za cenu naprostého zbídačení a zdecimování celé společnosti, kterou už nebude možné kontrolovat a ovládat jinak než vojenskou silou. Takže co se týče nových nadějných lidí v politice, bohužel se domníváme, že prohnilou společnost nezachráníte novým hezkým obvazem. Z prohnilé společnosti je nejprve potřeba odstranit červa, který tuto hnilobu způsobuje. Tím červem je právě kapitalismus. Tak jako ani červ nemůže žrát tkáň donekonečna, ani akumulace kapitálu není nikdy nekončícím procesem. Proto je dost pravděpodobné, že prohnilá společnost zanikne až sebezničením.

Peníze, které postrádají smysl

Z vámi artikulovaných názorů zaznívá i ten o uměleckém egoismu. Je to myšleno tak, že jediné umění, které má podle vás smysl, je to angažované? Pro krásné nebo osobní věci už není v dnešním světě místo, už je nepotřebujeme?
Samozřejmě že existuje místo pro všechny možné druhy umění. Kdyby existovalo jen umění angažované, ten pojem by se zcela vyprázdnil. Nelze oddělovat angažované umění, pokud žádné jiné umění neexistuje. Opravdu nám vadí asi především umělci, kteří si svým uměním účelově vydělávají, vytváří drahé věci na zakázku, honí se za slávou, a pak nejsou ani schopní své obrovské výdělky použít k něčemu, co má smysl. To je umělecká akumulace kapitálu. Proto také Guma Guar nikdy nic ze své tvorby neprodali a nikdy ani neprodají.

Roman Dobeš / Deník

Celý článek