Karel Goldmann: Článek, který na Deníku referendum nesměl vyjít

Smutný případ skutečnosti, kdy deník, který sám sebe prohlašuje za alternativu k mainstreamovým médiím, které kritizuje, začne cenzurovat. Jakub Patočka se zkrátka ukazuje jako pokrytec, který hlásá svobodný prostor, ale sám ho cenzuruje. Kolega Lukáš Matoška s ním tuto zkušenost učinil koncem dubna, já tento týden.
Problém je v tom, že si dovoluji zmínit v textu Stalina a Lenina a dokonce, ó jaká hrůza!, z jejich děl citovat. Text, který jeden z členů redakce Deníku referendum (DR) označil za bezproblémový (doslova od redakce padlo: kriticky pojatý Stalin, neutrálně citovanýLenin, Marx je ok) a který Jakub Patočka zakázal publikovat, proto uveřejňuju zde. Jsem přeci jen ješita a když už jsem se s tím jednou psal, nenechám to ležet v šuplíku.
Je škoda, že se Patočka nepoučil ze svých průšvihů, které nakonec vedly k jeho nucenému odchodu z Literárních novin. Takhle to vypadá, i přes velmi povedený výběr autorů, že na DR smí vycházet jen to, co neuráží jemnocit šéfredaktora. O to smutnější je, že odmítnutí článku neproběhlo formou diskuse, ani ničeho podobného, jen strohým "ne". Ostatně, to jsem po zkušenosti Lukáše Matošky čekal, marně jsem však doufal, že Patočka dostal rozum a ze směšného dupání nožičkou se stal velkým klukem. Nestal.
Ale teď už samotný text:

STÁT A FALEŠNÉ VĚDOMÍ
Falešné vědomí. Proti němu je třeba bojovat. Co je toto falešné vědomí? My sami. Tak, jak podléháme iluzi o objektivní pravdě ekonomiky, tak jak opakujeme Stalinův zásadní omyl, když svým soudruhům vyčetl, že „popírají objektivní charakter zákonů vědy, zejména zákonů politické ekonomie za socialismu. Popírají, že z politické ekonomie odrážejí zákonitosti procesů, které se dějí nezávisle na vůli lidí.“ (J. V. Stalin, Ekonomické problémy socialismu v SSSR) Je to velmi výmluvný citát, který je jak vystřižený z učebnic klasické politické ekonomie. Chápání ekonomických zákonů jako nadřazeného, určujícího principu je vlastní i současnosti. Je to krutý omyl, jenž v důsledku vede k oddělení ekonomů od světa, neboť svět je redukován na něco vedlejšího. Už není důležitá skutečná povaha věcí, ale naše povědomí o nich. Svět se stal jen dějištěm trhu. Naše pozornost se upnula k herci-pohybu ceny, toho jediného garanta objektivnosti.
„Tuto cestu ekonomice, která chce získat status skutečné vědy, a proto se pevně drží tržních cen, které jediné mohou být pozorovány a změřeny, jako jediného rozhodce lidských hodnot, připravil materialistický monismus. […] Tím, že shledali vztahy mezi lidmi příliš beznadějně složitými, aby mohly být změřeny, rozhodli se ekonomové pozorovat chování trhů namísto chování lidí. Tržní chování zahrnuje ceny a toky peněz, které jsou snadněji pozorovatelné a změřitelné. Jelikož věda musí být objektivní a bezhodnotová, rozhodli se ekonomové redukovat všechny hodnoty na tržní hodnoty tak, jak se projevují v tržní ceně. […] Hodnota lidského života je získána spočtením potenciálního životního příjmu, či „ekonomického přínosu.“ (D. C. Korten, When corporation rule the world)
Stejné ostatně najdeme i ve Společnosti spektáklu Guye Deborda: „ Spektákl si podrobuje živé lidi v té míře, v jaké si je celkově podrobila ekonomika. Není ničím jiným než ekonomikou vyvíjející se pro sebe samu. Je věrným odrazem produkce věcí a nevěrnou objektivací těch, kdo produkují. První fáze nadvlády ekonomiky nad sociálním životem zavlekla do definice jakéhokoli lidského uskutečnění očividnou degradaci být na mít. Současná fáze, spočívající na celkové okupaci sociálního života nahromaděnými výsledky ekonomiky, vede ke všeobecnému posunu od mít k jevit se, z nějž jakékoli konkrétní "mít" musí čerpat svou bezprostřední prestiž i nejposlednější funkci. Jakákoli individuální skutečnost se zároveň stala skutečností společenskou, přímo závislou na společenském působení a jím utvářenou. Je jí povoleno jevit se pouze proto, že není.“
Tím se vytvořilo falešné vědomí. Dojem, že je vše v pořádku. Pocit, že každý, kdo si toto falešné vědomí dovoluje zpochybňovat, je nepřítel. Ekonomika ale není přírodním zákonem, je výsledkem lidského jednání, interakcí mezi lidmi. Jako taková může – a dokonce musí – být měněna, podléhat změně. Proto je to právě politika, co je řídícím principem ekonomiky, nikoliv naopak. Ostatně to dokazuje i Mezinárodní měnový fond, když José Viñals, ředitel oddělení měnových a kapitálových trhů a finanční poradce MMF, na jeho stránkách uveřejnil svůj text, v němž obhajuje a volá po zásazích státu do ekonomiky. Dokonce jde jeho úvaha až k přetřesu myšlenky na nový finanční systém.
Současná levicová teorie tak přichází o další a další témata, o kterých může hovořit. Stává se bezzubou, neboť neumí, či nechce být dost radikální. Spokojila se s tím, že je součástí zřízení a tudíž je její kritika velmi opatrná. Jenže pokud se chce kritizovat kapitalismus, není možné uhnout od kritiky státu, který funguje jako obránce statu quo. Jenže kritikou státu se dostáváme do rozporu nejen s pojetím třetí cesty, ale hlavně sami se sebou, protože pak není možné zajistit existenci sociální sítě (pokud nebude obnovena činnost odborů tak, jak dříve fungovaly; pokud nebudou vytvořeny sítě vzájemné oborové pomoci). S ideou sociálního státu se musíme rozloučit, jestliže chceme spravedlivou společnost. A nejen to. Musíme se rozloučit s ideou jakéhokoliv státu. V tomhle má Marx naprostou pravdu, ale ještě větší Engels.
Nebylo však zatím výspou levice, že hájila sociální stát proti dekonstrukci a myslela si, že hydru kapitalismu je schopna držet pod zámkem na tisíce let? Jenže když se řekne: zrušit stát, co přijde pak? V tom jsem nabyl dojmu, že toto tvrzení je příliš radikální i na radikály, že se té možnost zrušení státu lekají, bojí, protože neexistuje alternativa. Ale v tom má pravdu Bělohradský - alternativa je jen intelektuálním cvičením, metafyzickou chimérou na kterou je třeba zapomenout, protože nakonec bude stejně vše jinak. Odstranění státu je ovšem jen další iluzí. To už správně odhadl Lenin, když správně poukázal na revoluční roli státu a úloze další generace na konečném zúčtování s institucionalizovaným násilím proti lidu, které proběhne postupným ekonomickým odumíráním státu (viz V. I. Lenin, Stát a revoluce). Nicméně stále platí, že „proletariát potřebuje stát nikoli v zájmu svobody, ale v zájmu potlačení svých nepřátel, a jakmile bude možno mluvit o svobodě, státu nebude.“ (B. Engels v dopise A. Bebelovi 18. - 28. března 1875)
Stát hraje roli slábnoucího hegemona. „Stát je sice neustále odsouván do pozadí tlakem kapitalismu redukujícího všechny společenské vztahy na vztahy komoditní, přesto je stát hlavním ochráncem kapitalismu. Má represivní roli, díky níž udržuje síly schopné rozpoutat potenciální revoluci spoutané a rozptýlené.“ (G. Deleuze, F. Guattari, A Thousand Plateaus: Capitalism and Schizophrenia)
Souhlas s aktuálním stavem je vynucován volbami. „Marx velmi dobře postřehl tuto podstatu kapitalistické demokracie, když ve svém rozboru zkušeností Komuny pravil: utiskovaným je dovoleno jednou za několik let rozhodovat, kdo z představitelů utiskující třídy je bude v parlamentě zastupovat a potlačovat je!“ (V. I. Lenin, Stát a revoluce)
Právě proto je otázka státu pro politickou stranu otázkou klíčovou, neboť tato otázka určuje i vztah k voličské základně. Myslet si, že se tato otázka dá ošidit řešením třetí cesty, znamená myslet si, že buď stát, nebo občan neznamená nic. Je proto nezbytné vyřešit vztahové rovnice stát-strana, stát-občan a strana-občan. Ovšem je důležité mít na paměti Foucaltovo varování, že destrukce státu nemusí znamenat vyvázání se z moci, pokud samotná tato moc zůstane opět netknutou. Řešení této otázky je ale patrně příliš radikální i na nejradikálnější teoretiky levice, protože se jím dosud příliš nezabývali. Pokud tedy z posledních pokusů vynecháme Lenina.

http://goldmann.blog.idnes.cz/c/159339/Clanek-ktery-na-Deniku-referendum-nesmel-vyjit.html